Za dlouhá léta své praxe v učení angličtiny jsem se mnohokrát setkal s jedním opakujícím se jevem. Lidé, kteří se angličtině věnují několik let, často stále nedokážou jazyk skutečně používat v běžných situacích. Přitom se učí, navštěvují kurzy, znají gramatiku i spoustu slovíček. Ale když přijde chvíle, kdy je potřeba promluvit, jako by jim někdo zavázal jazyk.
Viděl jsem mnoho šikovných a chytrých lidí, kteří kvůli tomu cítili frustraci a měli pocit, že se nikam neposouvají. Právě tato frustrace mě přivedla k tomu, že jsem se začal hlouběji zamýšlet nad tím, co je skutečnou příčinou tohoto problému.
Dvě oblasti učení se jazyka
Postupně jsem si uvědomil, že při učení angličtiny pracujeme vlastně ve dvou oblastech.
1. Oblast znalostí
Tuto část známe všichni – slovní zásoba, gramatika, fráze.
Je to něco hmatatelného, co se dá učit z učebnic, kurzů nebo aplikací.
Právě sem studenti často soustředí veškerou svou energii. A když se jich zeptám, proč nemluví, odpovědi bývají podobné:
- „Ještě nemám dost slovíček.“
- „Gramatiku neumím na sto procent.“
- „Nechci dělat chyby.“
Jenže – ruku na srdce – znát všechna slovíčka a mít gramatiku dokonalou je prakticky nemožné.
2. Oblast psychologická
Tato část je podle mé zkušenosti dokonce důležitější, ale bohužel se jí věnuje jen málokdo.
Patří sem věci, které se učebnicí nenaučíme:
- strach, že nebudu rozumět nebo že druhý neporozumí mně,
- obava, že se ztrapním před rodinou, kolegy nebo cizinci,
- pocit, že na mluvení ještě „nemám“.
Mnoho lidí podvědomě hledá kouzelnou hůlku, která by je v každé situaci ochránila před trapasem. Ale žádná taková hůlka neexistuje. Pokud chcete plavat, musíte do vody.
Proč je důležitý mix obou oblastí
Angličtina není jen o znalostech, ani jen o sebevědomí.
Teprve kombinace obou oblastí vám umožní opravdu mluvit a využít to, co už znáte.
Když se zaměřujete jen na znalosti a nepracujete na psychologické stránce, je to, jako byste měli plný sklad zboží, ale nikdy ho nepřinesli na trh.
Každý student má svou vlastní cestu – někdo potřebuje víc jistoty ve slovíčkách, jiný zase hlavně překonat strach z chyb. Ale jedno je jisté: cíl je stejný pro všechny. Být schopný se domluvit anglicky – na jakékoliv úrovni a v jakékoliv situaci.
Závěrem
Nová slovíčka a gramatiku se můžete učit celý život. To je nikdy nekončící proces. Ale pokud nebudete zároveň pracovat na své odvaze mluvit, zůstanete stát na místě. A to by byla velká škoda.
Proto vedu své studenty k tomu, aby se učili vyváženě – stejně intenzivně znalosti i psychologickou stránku. Jen tak se z věčného začátečníka může stát sebevědomý uživatel angličtiny, který se jazyk nejen „učí“, ale také ho opravdu používá.
Jana
Pěkně napsané. Souhlasím! Rozdíl mezi „umět cizí jazyk teoreticky x umět cizí jazyk používat“ je markantní. A opravdu to tak funguje – je sice fajn, když člověk umí slovíčka, umí vysvětlit gramatiku, rozumí textům. Ovšem to je jen jedna část, ta teoretická. V té další, praktické, by měl umět ten cizí jazyk používat. Tzn. mluvit plynule (i když i s chybami), rozumět v běžné řeči (i vč. řeči hovorové), reagovat spontánně, domluvit se vždy a v každé situaci – bez strachu a zábran. Takže jak píšeš: není třeba ovládat všechny gramatické jevy a znát všechna slovíčka, mnohem důležitější je domluvit se, vysvětlit a rozumět. A ano, odvaha je také důležitá. A já ještě doplním, že spousta lidí se bohužel vyhýbá té příležitosti aktivně mluvit, což je škoda! Já svým studentům říkám, že „příležitosti nebudou hledat je, že ONI je musí vyhledávat a mluvit“ 😉.
Je úplně jedno, koho a kdy člověk osloví – ať už prodavačku v obchodě, souseda nebo někoho jiného. Cílem je aktivně mluvit.